Domluvená svatba

Mám známého, který se jmenuje Omid. Milý dvacetišestiletý Iráčan. Ze své země se odstěhoval před pár lety a troufám si říci, že se zcela ztotožnil s jiným životním stylem, než je zvykem v jeho rodné zemi.

Scházeli jsme se občas díky společné kamarádce. Vždy výborný společník se smyslem pro humor, zkrátka skvělý parťák pro zábavu. Jednou jsme si dali dostaveníčko na zahrádce místní hospůdky, vyjímečně nepršelo a my si užívali letního dne. Kamarád muslim, kamarádka křesťanka a já ateistka věřící v Osud. To je mi mimochodem milé z Islámu. Víra v Osud (ať už dobrý či špatný) a víra v Anděly. Zabrousili jsme na různá témata a ve finále jsme si díky rozdílným názorům málem vyškubali vlasy. Ale Islám přece není jen o Salátu (jak se nazývají denní modlitby s hlavou otočenou k Mekce), o půstu během Ramadánu, o zákazu požívání vepřového masa nebo alkoholu.

Omid velmi rád všechny známé odbdarovává. Možná to má co dělat s jednou z povinností muslimů. Obdarovávat potřebné almužnou. Ať už jdeme do obchodu, vždy si něco od něho odnáším i přesto, že to odmítám. Dělá mu to ohromnou radost. K Islámu je veden odmalička, ale já nemohla pochopit, že jako správný muslim nemůže žít promiskuitním životem, jíst všechny druhy masa, vesele popíjet alkohol a plno dalších věcí. Při zabrousení na téma homosexualita jsem to už nevydržela a po jeho větě, že "s gayem by nešel ani na pivko" jsem debatu směřovala na jiné téma.

Uběhlo několik měsíců a my se opět sešli. Tentokrát na oslavě kamarádčiných narozenin. Přikráčel s čerstvě zastřiženým knírkem a s velkou novinou. "Budu se ženit!" Málem jsem na sebe vyklopila sklenku Chardoney kterou jsou v tu chvíli popíjela. Nadšeně jsem čekala vyprávění, jakou Osudovou ženu potkal. Chyba lávky. Na měsíc odjel domů do Iráku a otec mu hrdě oznámil, že mu našel nevěstu. Z jeho očích bylo patrné, že je smířený s nastálou situací. Jenže pro mne to bylo jako kdybych narazila do vosího hnízda. Chtěla jsem vědět všechny detaily a hlavně, jestli onu iráckou krásku skutečně miluje. "Znám ji z dětství, je to moc milá dívka". Pyšně mi ukazuje fotku nádherné černovlásky v dlouhých barevných šatech. "Je krásná", poznamenám a hned vzápětí dodávám: "Miluješ ji?" Začne probírat, proč onu dívku má rád a jaké jsou její přednosti, nezapomene opominout fakt, že mu ji vybral otec. Jsou to všechno racionální důvody. "Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď", nedám se odbýt. Nedozvím se to. Místo toho začneme sáhodlouze rozebírat, že manželství není jen o tom někoho milovat. Je o respektu, toleranci a úctě. "Jistě tohle vše k jde ruku v ruce s kamarádstvím, které by mělo být základním kamenem každého vztahu společně s láskou. "Přece musíš vědět, jestli ji miluješ?" Opět následuje vyhýbavá odpověď. Milujeme všichni stejně, ať už muslimové, křesťané či židé. To si jen já myslím, že k manželství je zapotřebí lásky? V žádném případě nezlehčuji význam Islámu a respektuji všechny, kteří ho uznávají. Co už vůbec nechci popírat je to, že i rodiči domluvené manželství může být šťastné. Věřím, že ano. Na druhou stranu dobře víme, kolik "manželství z lásky" končí špatně. A na začátku tam bylo tolik, tolik lásky.

"Milý Omide, hodně štěstí!" Upřímně. A sobě tak trochu sobecky přeji, až mě se někdo zeptá, zda-li miluji muže se kterým chci strávit zbytek života..toužím vykřičet do celého světa "Ano, miluji ho!!!"