Jak jsem se na nějakou dobu stala vegetariánkou

Prvního října se slaví celosvětový den vegetariánů. Proto mi dovolte malou vzpomínku na mých pár let vegetariánství. Nebudu se tady rozepisovat o kladech a záporech vegetariánství, beztoho na tohle téma byly popsané stohy papírů.

Už je to několik let zpět, prožívám si svých sladce bolestných osmnáct let. Dobu večírků, venkovních ožíraček, diskoték.. Vychovávána v rodině, kde jídlo bez masa bylo stejně zbytečné jako vlastnit auto bez volantu. Já se odmalička snažila vyhýbat masu. Částečně tomu napomohla i tvrdá školní jídelna, kde byste tuhými plátky hovězího masa prorazili i betonové stěny. Všechny ty masité směsy, karbenátky, čevapčiči..o jejichž stoprocentním složení jste si nikdy nemohli být jisti. Mnou nenáviděné, každoroční zabíjačkové soboty. Sjela se celá rodina, zběsile se pobíhalo sem a tam. Nervozita, jak to všechno dopadne. Dopadlo to vždy dobře, pochopitelně ne pro moje Pepíky a Vašíky (všechna ta jména, která jsem dávala svým malým selátkám, která vždy vyrostla v metrákové svině). Bytostně jsem nesnášela to žalostné kvičení, které se neslo celou vesnicí kolem už kolem šesté ráno. Zacpávala jsem si uši a schovávala se v domě, aby mě nikdo nenašel. Z pachu, který se šířil z polévání prasete vařící vodou se mi zvedal žaludek a já zkrátka u těhle věcí nechtěla asistovat. Naneštěstí jsem byla nejmladší a tak jsem svoje jméno slyšela celý den.."Janičko, podej, přines tohle a támhleto". Vesele se popíjelo a Pepík už byl v takovém stádiu, kdy jsem ho samozřejmě nepoznávala. Míchání směsi na jitrnice, jelita a podobné "zabíjačkové speciality" jsem se snažila vyhnout, ovšem řezník vždy trval na tom, abych svůj prst namočila v plastové vaničce a ochutnala, zda-li je tam dostatek soli, pepře, česneku či majoránky. Ovšem fakt, že mezi ingrediencemi byla čerstvá krev mého Pepíka mě natolik zmrazil a já to odmítala ochutnat. Vysvětlete to však řezníkovi, který si vás oblíbil a je posilněn několika panáky domácí slivovičky! (Pane Pruch, přijměte do nebe moji malou omluvu). Po očistě veškerých nezbytností, které potřebujete k výrobě "zabíjačkových specialit" jsem už žaludek měla v takovém stavu, že jsem po několik týdnů odmítala pozřít jakýkoli kousek masa. Nicméně i přes dětské prasátkové krveprolití jsem maso jedla.

Rozhodujícím okamžikem pro mě byla velká narozeninová oslava, která se konala na zřícenině hradu Cimburk ( v té době se o tuto nádhernou památku nikdo nestaral). Oslava, která počítala desítky lidiček, hektolitry alkoholu a dvě selata na rožni. Řeklo by se opravdová idylka. Romantika v přírodě, skvělí lidé, plno jídla, muziky a pití. Obletována kamarády a příjemně uvolněna alkoholem jsem nabídku čerstvě urožněného selátka neodmítla. Kamarád mi přinesl chleba s ukrojeným plátkem dalšího "Pepíka". S chutí jsem se zakousla a málem jsem vyzvracela i stravu z předchozího dne. Díky tmě, která nás obklopovala a sporého světla z táboráku se chlapci rozhodli, že maso již musí být po takové době upečené. Nebylo. Nikdy nezapomenu na tuhost masa a chuť krve. Od tohoto dne jsem se asi tři roky stravovala vegetariánskou stravou. Zhubla jsem o pár kilo a cítila jsem se unavená. Na doporučení a obavy mých rodičů jsem začala jíst ryby a jak léta přibývala, jedla jsem i další druhy masa. Dnes si s radostí vychutnám i klobásku, ale vzpomínky na nedopečeného Pepíka mám stále v živé paměti..