Máš ráda čokoládu?

Občas si říkám, že moje práce je nudná. Ovšem některé dny mě pevně ubezpečí že není. Denodenně obsluhovat desítky různých národností na odpočívadle na velmi rušné dálnici v Anglii snad nudné být ani nemůže. Během tří let jsem se naučila rozeznávat a tipovat, co si kteří objednají.

Úvodem bych chtěla zdůraznit, že rozhodně nepaušalizuji a nejsem rasistického smýšlení, což dobře vědí ti, kteří četli moje články.

V některém z předešlých článků jsem se rozepisovala, jak je těžké vyhovět všem přáním fotbalovým nadšencům, kteří se právě vrací anebo míří na zápas. Většinou zatínám zuby a snažím se nevšímat všech těch nejapných poznámek. Pro hluk a zpěv v areálu neslyšíte vlastního slova, ale..je to přece jenom práce.

Stejně tak když vám tam naběhne autobus malých puberťáků a pokud možno Skotů nebo Irů. To je teprve peklíčko. Všichni se rozhodnout sdělovat svá přání zárověň a vy se prostě ztratíte v množství otázek a hlavně v jejich akcentu, který někdy nezní ani jako angličtina.

Nejraději mám mladé páry. Mužná polovina si dá pořádný burgr, kdežto slečna něco lehkého a hlavně tu nejlehčí colu, která existuje. Páreček se líbe a objímá a já si sama pro sebe bručím, proč musím zrovna dnes tvrdnout v práci, když je kolem tolik lásky a dokonce dnes místo obvyklého deště svítí sluníčko.

Další typem zákazníků jsou Indové a Pákistánci. Obvykle požadují něco vegetariánského a tak jim naučeně vychrlím všechny možnosti, které se jim nabízí. Upozorňuji, že variant je vcelku dost, ale oni zhruba po deseti minutách rozmyšlení přece jen vysloví svoji objednávku, která je ovšem provázena spoustou otázek, co který produkt obsahuje. A tak ze sebe sypu, že je v tom hrášek, mrkvička, fazole...

Samostatnou kapitolou jsou skupiny černošských rodin. Těm rozhodování co si dají trvá ještě o něco déle a v průběhu přijímání objednávky stále přicházejí další členové rodinného klanu, například z toalety. Dotyčným sdělím, že příprava bude trvat asi deset minut a doplním otázkou, zda-li budou ochotni čekat. Jistě, jistě. Jenže tady nastává ten největší omyl. Zhruba po třech minutách, kdy usednou ke stolu se vrací a dotazují se, kde že je ta jejich krmě. Snažím se zachovat klid a s naučeným úsměvem se snažím vysvětlit fakt, že jsem jim řekla deset minut.

To už přichází moje perfektně zvládnutá lekce gestikulace a směs angličtiny, ruštiny, polštiny nebo portugalštiny. Podotýkám, že z posledních tří jmenovaných ovládám pouze pár slov, které se mi ale při mojí práci trefně hodí. Jsou to řidiči kamionů, kteří z drtivé většiny neumí ani slovo anglicky a je velmi těžké, někdy téměř nemožné se domluvit. Mimo to, jsem často volána z jiných úseků na pomoc s oznámením, že je tam nějaký člověk z mojí země. Občas udiveně nestíhám, protože tam například stojí asi metrákový Rus. Ale pro některé anglické kolegy je někde odtamtud co já:) Vysvětlení, že jsem Češka a že nemluvíme stejným jazykem sice odkývají, ale příští den mě volají opět. To už tam pro změnu může stát Maďar.

Mezi další oblíbence patří postarší páry. Jsou moc milí a při objednávání kávy a sladkostí s vámi udržují společenskou konverzaci o počasí a o stavu dálnice. Jak všichni víme, téma počasí je opravdu vděčné.

Můj poslední zážitek při kterém mi málem spadla čelist, byla skupinka mladíků. Všichni se mnou čile komunikovali a jeden z nich se mě zeptal, jestli mám ráda čokoládu. Nadšeně jsem odpověděla že ano a on jen spokojeně vyhrnul svoje bílé tričko, pod kterým mi odhalil svoji čokoládově hnědou kůži...