Ty musíš žít!

Dvojice nerozlučných kamarádek. Znají se už od mateřské školky. Je sobotní dopoledne, vystoupily z vlaku a rozhodují se, jestli zvolit cestu po asfaltce (možná jim nějaké auto zastaví) nebo jít polní cestou. Ta je kratší a vede přírodou.

Bohužel si neuvědomily, že noc předtím pršelo a cesta je rozbahněná. Chvíli přemýšlí, jestli se přece jen nevydat tou schůdnější, ale co, nebudou se vracet, když už jsou tam. Záda bolí od narvaných batohů, je v nich vše co potřebují dvacetileté dívky k životu, ale snad nejvíce místa zabírá špinavé oblečení. Není se co divit, bydlí v pronajmutém bytě ve velkém městě a pračku nemají, tak s pravidelností vláčejí obrovské nadité tašky do pračky k rodičům. Vůbec nevadí, že je vzdálená několik kilometrů vlakem.

Zbývají asi tři kilometry pěšky a jsou doma. Čeká je normální oběd a ne nudle ze sáčku, které zákonitě po určité době začnou "lézt krkem". Jo panečku, domácí strava.

Jedna jde rychleji, snaží se vyhýbat kalužím na rozblácené cestě, druhá se pomalejším krokem vleče za ní. "Zdá se jí to, nebo opravdu vydává podivné zvuky?". Mezi řečí si stěžuje, že se necítí nejlépe. Probírají včerejší večírek, který si užily, tančily až do rána. Dnes, mimo těžké batohy, táhnou i menší kocovinu. Za všechno se platí.

Ta první, co se žene, po chvíli druhou dívku ani neslyší, sakra co se to děje? Otáčí se, kamarádka leží v té snad největší kaluži a zmítá sebou. První moment, chce se smát, "Co to proboha vyvádíš?" Myslela, že jí jen uklouzla noha a spadla, snad možná pod tíhou batohu? Přichází k ní a zjišťuje, že se něco děje.

Mnohem vážnějšího, tělo sebou zmítá v křečích, je celé od bahna. Křičí :"Co je s Tebou, kurva vzpamatuj se!". Ztrácí pojem o čase. Snad se zastavil. Neví, jestli uběhly dvě minuty anebo jen pár vteřin. Tělo se dozmítá v mírných záškubech. Z jindy krásné, ale právě teď neuvěřitelně mrtvolně bledé tváře, na ni hledí velké oči. Snaží se nacpat pod její hlavu menší batoh, třepe s ní a ptá se, :"Co to je, co se to s Tebou stalo?" Slzy se ji nezadržitelně derou z očí a ona pro vzlyky ani nemůže mluvit.

"Co mám dělat dál?" Dívka neodpovídá, bezvládně leží, tak se ji snaží odtáhnout na sušší místo, kontroluje, jestli dýchá. Vše je v pořádku, tak co teď? Vesnice je stále vzdálena asi dva kilometry. Dnes by vytáhla mobil a vyťukala číslo na záchranku, ale v té době tyhle vymoženosti teprve začínaly.

Srdce jí buší jako o závod. Má pocit, že jí každým okamžikem musí nutně vyskočit z hrudníku. Kamarádka stále nekomunikuje, ale důležité je, že dýchá. Musím něco udělat, říká si ta druhá a tak tam vše zanechá a začíná utíkat. Na základce ráda běhala dlouhé vzdálenosti, ale teď jí přijde, že nohy jsou z ocele a nemůže s nimi pohybovat, natož utíkat. Jde to těžko, nohy ji kloužou po zablácené cestě, ale už nezbývá čas přemýšlet nebo litovat, že se měly vydat druhou cestou. Měly. Už je pozdě.

Nedokáže zastavit vzlykot, slzy jí stékají po tváři. V mysli jí probíhá celé dětství. Různé, nastříhané okamžiky, které strávila se svojí nejlepší kamarádkou. Krátký film. Společné roky. Nevěří v Boha, ale teď ho, nebo "nějakou vyšší sílu" pokorně prosí o to, aby kamarádka žila.

Konečně dobíhá k prvnímu domku ve vesnici. Nehledá zvonek, rovnou silně buší na dveře. Otevírá paní, zná ji od dětství, vždyť tu strávila tolik let. Na vesnici zná každý každého. Vysušené hrdlo jí nedovoluje vysvětlit, co se stalo a tak se z posledních sil pokusí zakřičet: "Potřebuji zavolat záchranku, ona leží na polní cestě". Paní odbíhá do domu, vytáčí číslo a potom se společně vracejí na místo. Neustále ji popohání k většímu spěchu, bolest a strach ji svírají. Nechala jsem ji tam, co když je mrtvá? Opět brečí a není k zastavení.

Vyděšená sousedka jde rozblácenou cestou, tak teď už chápe, proč je dívka celá obalená bahnem. Přichází na místo, záchranka už je tam také. Žije! Sedí, hlavu vztyčenou, vypadá jako z hororu a nechápavě na ni hledí. "Co se stalo?, Proč sedím v tom bahně?" Nepamatuje si vůbec nic. Byl to nějaký druh záchvatu. Může se přihodit i jen jednou za život, možná to byla vyčerpanost? Diagnóza zazní až po podrobnějším vyšetřování a několikadenním pozorování.

Druhá dívka má pocit neuvěřitelného štěstí. Žije. Nic víc se nepřála, jen to, aby byla její kamarádka v pořádku. Je tak slabá, nohy se jí podlamují v kolenou.

Se sanitkou přijíždí k domu rodičů kamarádky. Její maminka téměř křičí : "Co jste dělaly, proč jsi tak špinavá?", ptá se a slzy se jí řinou z očí. Obě cítí úlevu a štěstí.

Snaží se vysvětlit situaci, lékař odváží dívku i s maminkou do nemocnice a prosí tu druhou, aby následující den přijela také. Jistěže přijede, teď už jen prochází vesnicí, zvědavé pohledy sousedů ji v ten moment nezajímají. Jakoby se pro ni zastavil svět. Je šťastná. Nic víc ji nenaplňuje štěstím, než vědomí, že její nejlepší přítelkyně žije.

Věnováno právě pro ni.