Moje neobyčejná setkání

M. mě naučil jíst všechny možné ryby, připravené na všechny možné způsoby. A. si zase myslí, že nejlepší ryby nejsou na talíři, ale ty živé. V rybníku, moři nebo akvárku.

artquotes.net

  L. je úplně neobyčejně obyčejný mužský. Vyrábí krásnou keramiku, nádherně maluje, hraje na kytaru a zpívá. Myslím, že do vínku víc dostat nemohl. Jeho zpěv je jako balzám na zlomené srdce. Jednu dobu se staral o skupinku kluků, kteří jsou zařazeni ve škatulce mentálně postižených. Přišli za mnou na kávu a přinesli mně dárek z keramiky. Tahle malá kouzelná záležitost vypadla trošku jako šišatý medvídek, trošku jako soška Buddhy.

   Pamatuji se na letní horký den, kdy jsme s bandou přátel jeli na festival. Během cesty ve vlaku pro mě nakreslil obrázek. Dívala jsem se na něho stejně nevěřícně a obdivně, jako jsem předloni v muzeu Van Gogh v Amsterdamu zírala na Slunečnice, Jedlíky brambor, Terasu kavárny v noci..

  Od B. vím, že jezdit v přeplněném autobuse není takové blaho, ale když vás veze řidička autobusu s úsměvem od ucha k uchu.. Ráda vzpomínám na řidiče, co nás vozili do školy. Věděla jsem, že když jede S. můžu vyjít z domu na minutu přesně. Když jel R., musela jsem vyběhnout o pár minut dřív, abych stíhala. S jazykem až na vestě jsem dobíhala a on se na mě vždycky rádoby káravě podíval, ale nikdy nezavřel dveře plechové potvory v okamžiku, kdy už jsem stála u dveří. Babičkám, co nesly květiny na hrob, zastavil přímo u hřbitova. I když tam nebyla zastávka. Naposledy jsem jela autobusem a nostalgicky jsem vzpomínala na tváře, které tím jak dlouho jsem je neviděla, ztrácejí obrysy. V přední části seděly dvě holčičky s maminkou a řidič se jich zeptal, jestli i dnes budou zpívat. Holky vesele spustily i s řidičem. Věřte mi, atmosféra vykouzlila zbytku autobusu úsměvy na rtech a já si připadala jako na školním výletě.

  N. mně ukázal, jak mylné jsou všechny přiblblé články v časopisech pro ženské, co říkají, že chlapi nepláčou. Samozřejmě i chlapi mají city a když pláčou, nestydí se za to.

  Paní učitelka N. se zapsala do mého srdce a naučila mě, že řev žáků přehluší tím, když do dveří vejde s milým úsměvem a citátem na rtech. Paviáni zmlkli. Nebylo až tak důležité, že se nezačali rodný jazyk učit. Podstatné bylo, že ho začali mít rádi.

  K. a L. mně předvedli, že i když musí nečekaně člověk ve svých devatenácti letech zůstat sedět na vozíku, nezačnou se litovat a neskončí s basketbalem a se životem. Ale začnou o to víc sportovat, smát, milovat a žít. Odpustit R., že právě oni dva na tom vozíku jsou. Velké díky zbytku třídy, kteří dokázali, že i se čtyřma kolečkama a ještě ve dvojitém provedení se dostaneme téměř všude. Velké fuj všem těm, kteří jen bezostyšně zírali a litovali. Bolestné je zjištění, že bariérou nemusí být jenom schody, ale lidská lhostejnost.

  Jak já nesnáším nemocniční sterilitu a tupé bílé ticho. Zdi na mě dýchají bolestí a čekáním. Už když jsem byla malá holka, vysoká budova ve mně vzbuzovala obavy a strach. Čekání na pravidelné dávky léků, vyšetření, vizity a návštěvy. Na soucitné pohledy. O tohle oni přece nestojí. Nechtějí si povídat o krutých diagnózách. Chtějí si povídat. Díky L. vím, že v nemocnici se umírá i přesto, že naději je vyhrazen velký prostor..

  Z každého setkání si neseme kousek v sobě.