Vzpomínky v krabici
Stojím v Benátkách na mostě a dívám se na turisty na gondolách, na téhle se celá zaprášená škrábu s kamarády do výšin a o kus dál majestátně tyčí krátery Etny, tady se s obdivem rozhlížím po Svatopetrském náměstí v Římě, tady si vzpomenu na průzračně čistou, ale chladnou vodu Jadranského moře, na jiné se rochním v teplém bahenním jezeru Hévíz.. S touto fotkou si vybavím chuť čerstvě upečených smetanovožloutkových košíčků Pasteis de nata, jemně posypaných mletou skořicí a malého silného espressa s krémovou pěnou na povrchu. Hory, moře, večírky s kytarou, houslemi a litry vína. Stojíme před něčím úchvatným a zažíváme momenty, co nám berou dech. Zubíme se na foťák a toužíme zachytit okamžiky. Za pár let se budeme probírat hromadou fotek a pokusíme si vybavit pocity, které jsme tehdy zažívali. Už jsme však zapomněli fotky vyvolávat, jen je máme někde uložené. Na paměťových kartách, v počítačích, na dvd.. Přichází návštěva. Kde jsou ty doby, co jsme vytáhli z knihovny fotoalbum, lehce sfoukli jemnou vrstvu prachu a nechali se kochat zaprášenými vzpomínkami? Nezapomeňte, že je dvacáté první století! Šupky hupky zapojíme káblíky a vesele se můžeme všichni přenést třeba na opačný konec zeměkoule.
Zbožňuji chvíle, kdy přitáhneme krabici plnou starých fotek. Některé už jsou mírně zažloutlé, jiné mají pokrčené kraje nebo jemné škrábance. S láskou a nostalgií, jaké to asi dřív byly časy se jich zlehka dotýkám. Od starších vyzvídám s kým mám tu čest se na sebe dívat. Pak je opatrně ukládám zpět do krabice. Není jich moc. Byla to svým způsobem společenská událost. Umýt se, učesat a obléct se do svátečního obleku. Dědeček, pradědeček ve skvěle padnoucím šedém obleku, s úsměvem od ucha k uchu. Malé děti s velkým medvědem, panenkou, s dortem a jednou svítící svíčkou. Ženy v šatových zástěrách hrabající seno, dívky v jednoduchých bílých šatech z průvodu svátku Božího těla. Z fotek na mne dýchá atmosféra let dávno minulých. Mají v sobě zvláštní moc. Čas, kdy se nikdo za ničím nehonil, nepachtil. Na všechno bylo dost času. Každá fotka stála peníze a člověk si rozmyslel, než daný okamžik zachytil. Dnes už jen cvakáme. Často bezmyšlenkovitě, nepřemýšlíme nad množstvím. Však já už z těch fotek pár dobrých vyberu. Vzpomínám si, jak jsem dostala první zrcadlovku. Dlouho jsem se dívala do hledáčku a trvalo, než jsem zmáčkla spoušť. Každá fotka byla jeden příběh.
Ale abych svoje povídání o černé a bílé zakončila.. Na stolku mám v rámečku černobílou fotku. Se svojí první láskou. Je z vlaku. Vraceli jsme se z koncertu Znouzectnosti. Ležíme na sedadlech, na sobě flanelovou kostkovanou košili a vytahaný svetr. Ruce lehce položené jeden přes druhého. Zbožňuji tu fotku, dýchá z ní život a láska. Jsme na ni zachyceni, přesně takoví, jací jsme byli. Mladí, šťastní a bezstarostní. Byla naše poslední společná fotka. Zbyla mi jen ta fotka a hlava plná vzpomínek..
Jana Delgado
Vezmeš si mě?
Co si budeme ženy namlouvat, která z nás ve skrytu duše nedoufá v onu kouzelnou větu a krásný šperk k tomu? Moje představy o zásnubách byly zmačkané jen do té podoby, že půjdeme na večeři při svíčkách, které většinou hned sfoukávám a číšník je opětovně zapaluje. A snad ve skleničce šampaňského bude plavat kroužek zlata.
Jana Delgado
Linecká slepovaná láska
V životě jsou chvíle, které trvají věčnost. Čekání, které ubíjí, vysilující strach a úzkost z budoucnosti Karolíně svazuje nohy. Srdce buší jako o závod a myšlenky nedovolí utíkat se k těm obyčejným věcem.
Jana Delgado
Bloody Sunday
Neděle. S kolegy ji nazýváme "Bloody Sunday". Tradičně narváno. Zkouším projít areálem plným křičících dětí, sebevědomých fanoušků fotbalu (kde obvykle platí pravidlo čím větší skupina, tím drzejší vystupování), milenců, unavených řidičů...
Jana Delgado
Láska je když..
se vezmete před Bohem, slíbíte si věrnost v časech dobrých i zlých .. Láska je, když se před Bohem nevezmete, a přesto jste si věrní v časech dobrých i zlých
Jana Delgado
Barevná pohádka z Indie
Říká se, že je snadnější vylézt na vysokou horu, než si najít cestu k druhému člověku. Vadí vám jiná barva pleti, odlišná kultura, nebo snad víra v jiného "boha", než v jakého věříte vy?
Jana Delgado
Jak léta letěla
Pro nás děti bylo léto ve znamení dvou měsíců zaslouženého nicnedělání. Svědky našich vodních radovánek byly fialové rty a scvrklé rty od celodenního máchání.
Jana Delgado
A na co jsem stará já?
Možná jsem dost stará na to, abych si ostříhala dlouhé vlasy. Jenže já je mám ráda a ještě nějakou dobu budou dlouhé.
Jana Delgado
Ukamenování Sorayi M.
V příběhu se ocitáme v iránské vesnici. Hlavní postavou je Soraya, milující matka čtyř dětí, která žije v manželství bez lásky.
Jana Delgado
Nezvaný pan Alzheimer
S úsměvem stála mezi dveřmi a pevně mě objala. "Jsem tak ráda, že tě zase vidím," řekla mírně dojatým hlasem. "Vezmi si bačkory a běž si umýt ruce, oběd už je nachystaný na stole."
Jana Delgado
Rozpuštěni a vypuštěni
Po přečtení několika blogů jsem nabyla dojmu, že jsem jen jedna z mála, kterou opravdu těší nedávné rozhodnutí soudu o rozpuštění Dělnické strany.
Jana Delgado
Děti Ireny Sendlerowé
Děj. Ocitáme se ve Varšavě, během druhé světové války. Irena Sendlerowá v převleku zdravotní sestry vjíždí do varšavského ghetta zachránit židovské děti před smrtí.
Jana Delgado
Modlitby za Bobbyho
Téma, které mi přijde stále více aktuální. Zvláště po tom, co jsem si během krátké doby přečetla několik blogů na téma homosexualita.
Jana Delgado
O blogerech, rýmech a šprýmech
blablablablablablablablablablabla..uff, ještě to nestačí? blablablablablablablabla
Jana Delgado
Jak mi leželo Rudé právo v žaludku
Nechápu komunisty. Co vody už uplynulo po sametové revoluci a oni se dál hrdě a bez špetky studu hlásí ke komunismu. Fuj. Černé ovce mezi sněhobílými ovečkami.
Jana Delgado
Moje neobyčejná setkání
M. mě naučil jíst všechny možné ryby, připravené na všechny možné způsoby. A. si zase myslí, že nejlepší ryby nejsou na talíři, ale ty živé. V rybníku, moři nebo akvárku.
Jana Delgado
Srdci se neporoučí
Pomelo je od slova pomilovat. Zbožňuji tu sladkokyselou chuť, zabalenou do zelené koule připomínající grapefruit. Pěkně si ho oloupu, stáhnu bílou, hořkou kůži. Je to jako láska.
Jana Delgado
Mezi nebem a zemí
Jako malá jsem hrozně ráda chodila po dřevěných prochozených schodech na kůr. Omylem mě strčili mezi pár holek s krásnými hlasy. Krákorala jsem tam s nimi každou mši. Hrozně to rvalo uši a tak jsem to s hrdostí sobě vlastní po určité době vzdala.
Jana Delgado
Černé bubliny
Nedávno mě zaujal komentář v diskuzi. Probíralo se téma smrt. Můj známý měl tehdy depresivní období a kamarád mu poradil, ať si jde sednout na Kobyliský hřbitov.
Jana Delgado
Stopááá!
Malá příprava na zimu. Článek na zchlazení v horkých letních dnech. Než se člověk něco naučí, čeká ho dlouhá cesta. V tomhle případě byla krásně sněhobílá a předlouhá.
Jana Delgado
Bubliny
Protože dost často píšu o tom co bolí, dnes budu psát vesele. O bublinách, které chci vyfouknout a nechat jen tak poletovat.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 79
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3396x
Seznam rubrik
- Cestování
- Osobní
- Příběhy
- Sport v úvozovkách
- K zamyšlení
- Bubliny vzpomínek
- Tajemný zákazník
- Knihy a filmy
- Velmi osobní
- Nezařazené
Oblíbené blogy
- ten, co pořád lítá
- Andrea Bartošová
- Terka, blonďatý anděl Afriky
- ten, co mi kouzlí úsměv na tváři
- Pavlína O'Toole
- tak trošku jiná Itálie
- básnířka s korálky nad kotníky
- František Kostlán
- Klára Mandausová