Černé bubliny

Nedávno mě zaujal komentář v diskuzi. Probíralo se téma smrt. Můj známý měl tehdy depresivní období a kamarád mu poradil, ať si jde sednout na Kobyliský hřbitov.

  "Klid hřbitova mě neskutečně uklidňuje, bo tam je každý trabl úplně malichernej", napsal.  "Já nebrečel ani na máminým funusu, bo vím, že máma by se mi vysmála, že jsem patetickej.." Donutilo mě to přemýšlet, jak rozdílně lidé mohou přijímat smrt. 

  Vzpomínám si, když jsem jako malá holka seděla v autobusu a vedle mě seděly babičky s šátkama na hlavě. Jejich rozhovor byl asi takový. Babička číslo jedna: "Včera zvonil umíráček, nevíte kdo umřel?" Na to ta druhá: "Nevím, možná stará Horáková anebo Nováková, ta už byla dlouho nemocná!" Čuměla jsem s otevřenou pusou a nechápala jak můžou tipovat, kdo asi zemřel.

  Říkáme, "své smrti se nebojím, ale bojím se smrti svých blízkých". Chápeme, že je přirozená a že se s ní každý z nás setká. Všichni jednou odejdeme. Někteří však krutě brzy. Nemají čas prožít si život a být šťastní. Říct všem blízkým, že je mají rádi a pokud kdy chybovali, mrzí je to. Že jim s nimi bylo nádherně a že by chtěli ještě nějaký čas strávit s nimi. Smrt je jakýmsi "zakončením" pozemského života. Děsíme se strachu z bolesti. Z toho, že budeme příliš trpět. Rozloučení ovšem sebou nutně přináší bolest. Ale z vlastní zkušenosti vím, že nerozloučení se tímhle způsobem s někým hodně blízkým ve mně vzbudilo falešnou naději, že onen člověk ještě přijde. Jen zkrátka na chvíli odešel. Dnes už bych takhle čekala třináct let. Vím, že přijmutí a svým způsobem pochopení smrti je bolestivé a dlouhodobé. Bolest se nedá dost dobře popsat slovy. Je krutá a drtí srdce. Jak víme, co bude následovat po smrti? Je to strach z neznáma? Některým strach ulehčuje jejich víra.

  Renátě umřel manžel. Bylo mu necelých čtyřicet. Renáta se ovšem do barvy smutku nehalila a na pohřbu neprolévala slzy. Okolí ji za to tvrdě odsoudilo a označilo ji chladnou ženou bez citů. Kde je psáno, že žena čtrnáct dnů po smrti manžela i když oblečená ve světlých barvách trpí méně než ta, která je oděná do černé? Kdo jsme my ostatní soudit ty, kteří na pohřbu neuroní ani slzu nad blízkými? Kdo zažil bolest ví, že v těch nejméně očekávaných situacích dokážeme propadnout nekončícímu pláči a v těch okamžicích, kdy si "společnost" žádá pláč, nám ani slza neukápne.

  Někteří si životem vesele proplouvají, jiní se brodí bahnem. Všichni ovšem odcházíme se stejnou úctou. Jak jinak si vysvětlíme fakt (tohle je trefná poznámka mého otce), že na smutečních oznámeních vidíme jen "S bolestí v srdci oznamujeme všem přátelům a známým, že nás navždy opustil/a.. Těžko vaše oči uvidí "S radostí v srdci a s velkou úlevou na duši, oznamujeme všem přátelům a známým, že nás navždy opustil tyran, alkoholik.." 

  Moje první setkání se smrtí blízkého. Blízkého mému srdci. Vrátila jsem se odpoledne ze školy, malá holka. Pamatuji si dodnes, jak na zelené válendě ležel mrtvý dědeček, u něho hořela velká svíce a čekalo se na otrlé pány, co ho odvezou v černém autě. Tenkrát jsem si myslela že jen spí a nechápala, proč u něho hoří svíčka. Znělo mi v uších.."Děda už nežije". Umíráček zvonil. Dost dobře jsem si neuměla představit co to slovo znamená. Ale znala jsem slovo nebe a skálopevně jsem byla přesvědčená, že to bude dědečkovo další místo. Po zjištění, že děda už oči nikdy neotevře a šibalsky na mě nemrkne, jsem propadla hysterickému pláči. V ruce jsem křečovitě svírala časopis Ohníček a marně se snažila soustředit na příhody žlutého pejska Barbánka.  Několik týdnů jsem pak nosila smuteční černou pásku na rukávu zimního kabátu.

  Za několik let přišla další setkání se smrtí lidí blízkých mému srdci. Ty, na která nikdy nezapomenu a po kterých mi zůstaly obrovské jizvy na srdci. Zůstávají však už jen krásné vzpomínky a fotky v krabicích. A ať už každý věříme v jiné formy bytí či nebytí po smrti, chci věřit tomu, že z tohoto světa si lidé odcházejí prožít ještě krásnější část života.

  Dny, kdy se mi nechtělo žít. Život postrádal jakýkoli smysl a vše se zdálo marné. Věci, lidi a situace se zbarvili do nejčernějšího odstínu. Slovo beznaděj na mě výsměšně vyplazovalo jazyk a uchechtávalo se. Cítila jsem se jako v propasti ze které není cesty ven. Uplynulo plno vody a já začala opět vidět svět v krásných barvách. Ale i ty barvy už zůstanou napořád obtáhnuty černou linkou. A tak to má být. Protože všechny barvy, i ta černá hrají v našich životech určitou roli..