Nenávidět nebo odpustit?

Vzpomínám si, když jsem byl malý kluk. Nejmladší z rodiny, benjamínek.

Maminka byla naprosto úžasná žena. Vždy připravená každému pomoci. Pro mě byla vším. Dny plynuly dětskou bezstarostností. Jakoby mávnutím proutku se všechno změnilo krátce poté, co jsem sfouknul devět svíček na narozeninovém dortu. Maminka se dozvěděla, že má rakovinu. Budu upřímný. V té době jsem nerozuměl co slovo rakovina znamená. Byl jsem jen malé dítě, ale ze slov a výrazů tváře jsem věděl, že je to špatné znamení. Později jsem si začal uvědomovat, co se vlastně děje. Po šokující zprávě zůstala doma a snažila se dál fungovat jako dřív. Jen lékaře navštěvovala každý týden. Ti však rozhodli, že by měla dlouhodobě zůstat ležet v nemocnici. Bylo mi deset a maminka odjela do nemocnice. To jsem ještě netušil, že domů už se nikdy nevrátí. Byl to začátek nového života. Možná bych měl napsat, těžké a tvrdé etapy života.

První týden bez maminky se všechno začalo měnit. Otec měl milostnou aférku s jinou ženou (ta už pravděpodobně začala dříve), ale to mu nestačilo, často zůstával v jejím domě dokonce přes noc. Mě a mého staršího bratra nechával samotné. Takto jsme žili něco málo přes rok. Během toho děsivého roku jsem začal mít problémy ve škole, výrazně jsem pohubnul a zůstával doma sám. Otec seznámil mého staršího bratra s onou ženou a on si ji velice oblíbil. Prosil jsem otce ať jdeme navštívit maminku v nemocnici, ale on byl pořád zaneprázdněný. Tvrdil, že maminka je moc unavená a potřebuje odpočívat. Mimo to, bojoval s alkoholem. Byl to začarovaný kruh bezmoci. Jednou jsem si hrál na zahradě a přišla moje teta, která k nám chodila jen zřídka. Řekla mně tu nejhrozivější větu, kterou jsem kdy v životě slyšel. Maminka umřela. Pocity, které jsem měl se nedají popsat, ale s jistotou mohu říci, že byly dosud ty nejhorší. Vím, že už je nic nemůže předčit.

O několik měsíců později otec prodal náš dům. Přestěhovali jsme se do domu jeho milenky. Mně připadl malý, tmavý pokojík. Stále jsem byl jen malý kluk, co se bál tmy. Přeskočím několik let...

Bylo mi šestnáct a rozhodnul jsem se odstěhovat. Zatelefonoval jsem svojí nevlastní sestře, která žila v jiném, vzdálenějším městě a požádal o pomoc. Souhlasila a já tenkrát cítil, že je to můj první a důležitý krok ke svobodě. Řekl jsem otci, že se stěhuji. "Jistě, žádný problém!", odpověděl chladně. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jak může být tak bezcitný?  Přemýšlel jsem, proč se otec takhle chová. Může za to alkohol, kterého bylo čím dál tím více? Nevím. Nevěděl jsem odpovědi na spousty otázek.

Začal jsem si balit věci. Uvědomil jsem si, že nemám ani tašku, kde bych naskládal všechny svoje věci. Tak jsem skočil do nejbližšího obchůdku a požádal o papírovou krabici. Do ní jsem všechno naházel. Celé svoje dětství. Zvláštní jak se může vlézt dětství do jedné krabice. Moje nevlastní sestra mě vyzvedla o pár bloků dál. Nechtěla se s otcem vidět. Od toho dne se mi celkově změnil život. Byl jsem zase součástí rodiny. O několik měsíců jsem si našel práci. Po dovršení osmnácti jsem odešel z domu svojí nevlastní sestry, která mi poskytla azyl. Začal jsem cestovat a hledat svoje vlastní já. Na svojí cestě potkávám desítky lidí a desítky životních příběhů obohatilo můj vnitřní svět. Našel jsem přátele a potřebný klid v duši.

Můj nynější vztah s otcem? Snažím se nemyslet na minulost, ale vymazat ji neumím. Zestárnul a já dnes vím, že lituje spousty věcí z minulosti. Odpouštět je umění a já si přeji být umělcem. Čas ostré střepy lehce obrusí, stejně jako moře omílá kamínky. Můžeme je zkusit znovu poskládat. Ale ony už stejně nikdy nebudou tím obrázkem, co býval dřív.

Věnováno A.