Vzpomínky v krabici

Kdysi jsem se malinko jízlivě usmívala nad některými fotkami z dovolených. Dnes už je chápu.

    Stojím v Benátkách na mostě a dívám se na turisty na gondolách, na téhle se celá zaprášená škrábu s kamarády do výšin a o kus dál majestátně tyčí krátery Etny, tady se s obdivem rozhlížím po Svatopetrském náměstí v Římě, tady si vzpomenu na průzračně čistou, ale chladnou vodu Jadranského moře, na jiné se rochním v teplém bahenním jezeru Hévíz..  S touto fotkou si vybavím chuť čerstvě upečených smetanovožloutkových košíčků Pasteis de nata, jemně posypaných mletou skořicí a malého silného espressa s krémovou pěnou na povrchu. Hory, moře, večírky s kytarou, houslemi a litry vína. Stojíme před něčím úchvatným a zažíváme momenty, co nám berou dech. Zubíme se na foťák a  toužíme zachytit okamžiky. Za pár let se budeme probírat hromadou fotek a pokusíme si vybavit pocity, které jsme tehdy zažívali. Už jsme však zapomněli fotky vyvolávat, jen je máme někde uložené. Na paměťových kartách, v počítačích, na dvd.. Přichází návštěva. Kde jsou ty doby, co jsme vytáhli z knihovny fotoalbum, lehce sfoukli jemnou vrstvu prachu a nechali se kochat zaprášenými vzpomínkami? Nezapomeňte, že je dvacáté první století! Šupky hupky zapojíme káblíky a vesele se můžeme všichni přenést třeba na opačný konec zeměkoule.

    Zbožňuji chvíle, kdy přitáhneme krabici plnou starých fotek. Některé už jsou mírně zažloutlé, jiné mají pokrčené kraje nebo jemné škrábance. S láskou a nostalgií, jaké to asi dřív byly časy se jich zlehka dotýkám. Od starších vyzvídám s kým mám tu čest se na sebe dívat. Pak je opatrně ukládám zpět do krabice. Není jich moc. Byla to svým způsobem společenská událost. Umýt se, učesat a obléct se do svátečního obleku. Dědeček, pradědeček ve skvěle padnoucím šedém obleku, s úsměvem od ucha k uchu. Malé děti s velkým medvědem, panenkou, s dortem a jednou svítící svíčkou. Ženy v šatových zástěrách hrabající seno, dívky v jednoduchých bílých šatech z průvodu svátku Božího těla. Z fotek na mne dýchá atmosféra let dávno minulých. Mají v sobě zvláštní moc. Čas, kdy se nikdo za ničím nehonil, nepachtil. Na všechno bylo dost času. Každá fotka stála peníze a člověk si rozmyslel, než daný okamžik zachytil. Dnes už jen cvakáme. Často bezmyšlenkovitě, nepřemýšlíme nad množstvím. Však já už z těch fotek pár dobrých vyberu. Vzpomínám si, jak jsem dostala první zrcadlovku. Dlouho jsem se dívala do hledáčku a trvalo, než jsem zmáčkla spoušť. Každá fotka byla jeden příběh.

    Ale abych svoje povídání o černé a bílé zakončila.. Na stolku mám v rámečku černobílou fotku. Se svojí první láskou. Je z vlaku. Vraceli jsme se z koncertu Znouzectnosti. Ležíme na sedadlech, na sobě flanelovou kostkovanou košili a vytahaný svetr. Ruce lehce položené jeden přes druhého. Zbožňuji tu fotku, dýchá z ní život a láska. Jsme na ni zachyceni, přesně takoví, jací jsme byli. Mladí, šťastní a bezstarostní. Byla naše poslední společná fotka. Zbyla mi jen ta fotka a hlava plná vzpomínek..