Srdci se neporoučí

Pomelo je od slova pomilovat. Zbožňuji tu sladkokyselou chuť, zabalenou do zelené koule připomínající grapefruit. Pěkně si ho oloupu, stáhnu bílou, hořkou kůži. Je to jako láska.

   Nejdřív lákavý obal.. Vybavuje se mi klub Mersey, už je to x let zpátky, bylo to v minulém století. V rohu na židli jsem uviděla kluka. Evidentně starší. Vysoký a s krásnými dlouhými vlasy. Tenkrát jsem je i já měla dlouhé jako týden do výplaty. Chvíli jsme po sobě pokukovali a on pak za mnou přišel. Už si nevzpomínám, co všechno jsme probrali. Ale vím, že jsme si povídali dlouho do rána. Kamarádka už chtěla odejít a mně bylo najednou děsně smutno z toho, že se musíme rozloučit. Zrovna si balil cigárko, podíval se na mě těma svýma hlubokýma očima, odtrhl z obalu od papírků horní část a napsal tam svoji adresu. Ještě ho mám schovaný někde hluboko v krabici vzpomínek. "Napiš mi," řekl. Šťastně jsem hodila kus papíru do kabátu a mazali jsme na rozjezdy. O pár minut později jsem nevěřícně zírala na naprosto nevěrohodnou adresu. "Já jsem ale blbá kráva," stěžovala jsem si kamarádce a napůl s brekem, napůl se smíchem jsem jí četla adresu nějakého zámku v Čechách. "To si z Tebe dělá prdel," trefně poznamenala kamarádka. Proč by to dělal? Pokud jsem mu byla úplně ukradená, nemusel dělat z milosti takové gesto a načmárat na kus papíru neexistující adresu. Doma jsem zjistila, že onen zámek sice opravdu stojí, ale bylo mně divné, jak na něm může někdo žít. A toho "Někdo" zrovna já musím potkat. Zkusím to. V té době jsem své nálady svěřovala básním. Jemu jsem složila jednu o tom, jak Fleming dostal Nobelovku za objevení "hodné" plísně, Penicilinu, co vylučuje jinou látku a ta hubí bakterie. Chtěla jsem, aby někdo vymyslel nějaký lék, co pozabíjí černé myšlenky v hlavě. Když tak o tom teď po letech přemýšlím, vím, že básnička byla depresivní. Olízla jsem známku, naivně napsala adresu a čekala. Týdny běžely a já z hlavy nemohla vymazat  zvláštní setkání.

  Vlekla jsem se s taškou ze školy, hlavou plnou úkolů a tíživých myšlenek. Sedla jsem si na autobusovou zastávku a v tom jsem ho uviděla. Ne, nemohla jsem se mýlit. Je to On. Proboha, Tvoje naivita nemá mezí, našeptávalo mi mé lepší já. Díval se na mě, ale dál stál pod oprýskanou cedulí se zákazem kouření a labužnicky potahoval z čerstvě ubaleného cigára. Doma jsem ledabyle odhodila tašku a sestra na mě vybafla, že mě tady hledal nějaký chlápek. Byl to on! Paměť se možná plete, ale srdce ne. Z rozrušení mě vytrhl pronikavý zvuk zvonku. Srdce se rozbušilo a tlak vyběhl do závratných cifer. "Nepůjdu tam, jdi sama".. křičela jsem hystericky na sestru. Šla, ale po chvíli mě volala. S nohama vratkýma jako hadrová panenka jsem se potácela ke vchodovým dveřím. "Tak přece jen si to byla Ty," uslyšela jsem hlas, který mi lahodil jako voňavá káva po ránu. Odjeli jsme do baru, povídali si hodiny a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Přivezl mi několik knížek od nekonvenčního Bukowského a taky pár mírně oplzlých od Henryho. Henryho Millera. Všechno jsem to během pár dnů přelouskala a věřila jsem, že už lepší literaturu nikdy číst nebudu. Mýlila jsem se, ale tenkrát jsem to nevěděla. Skončili jsme spolu ještě s několika místními štamgasty v našem venkovském pajzlíku, ve kterém jsem byla naposledy snad jako malá holka dědečkovi pro pivo. Políbili jsme se a já jsem na chvíli lítala. Při návratu jsem viděla ranní rosu na trávě a babky v šátkách se trousily do kostela na ranní mši. Studená postel a ráno hlavu drtící kocovina. Nedělní snídaně v podobě Paralenu a silné kávy.

  Uběhlo dalších pár týdnů a my si vyměnili několik dopisů. Vzdálenost mezi námi byla velká. A my měli své vlastní životy. Jeho byl navíc už navždy spojený s dcerou.

  Čekáte nějaký americký happyend? Napsal mi na dopis na rozloučenou, ať jako pták roztáhnu svá křídla k letu a letím za ním. Jako princezna s dlouhými vlasy patřím na zámek. Viděli jste ovšem princeznu brunetku? Já ne, vždycky jsou to jen krásné blondýnky. Má křídla byla svázaná a omotaná pevným špagátem se svým životem, školou, rodinou a přáteli. Chtěla jsem, aby všichni okolo chápali moje lásky a vlásky. Krátké, dlouhé a měnící barvu podle nálady. Motat se dál v tom svém bludišti. Být si blíž na laně přátelství. Nechtěla jsem to za sebou všechno nechávat. Srdci se neporoučí. A přece jsem něco podobného o mnoho let později udělala. Nakukovala jsem do klíčové dírky otevírajících se dveří a ucítila vítr. Vítr z ostrovů. Roztáhla jsem křídla k letu a letěla. Občas jsem tvrdě dopadla, ale křídla jsem pěkně vykurýrovala a už zase letím.. On letěl taky. Každý ovšem do jiné země.

  PS. J., trošku paradoxně (odjakživa jsem na ně nadávala, chtěla se jim vyhýbat a dnes si bez nich neumím představit život) děkuji technickým vymoženostem a komunikačním sítím za to, že jsme spolu opět  v kontaktu. Možná zase brzy poletím! Do Francie..